Přestavba vily v Praze

Dům nemusí mít výjimečnou architekturu, aby byl vhodný k přestavbě. Na jeho hodnotě se podílí i význam lokality.

 

 


Vila v jedné z atraktivních pražských čtvrtí sice vznikla v období funkcionalismu, a mnohé prvky na fasádě to potvrzují (terasy, velká okna), ale celkový výraz zůstává v zajetí tradičních názorů na vzhled domu. Horní patro překrývá šikmá střecha s původně nevyužitou půdou, členění oken ještě připomíná předchozí architektonický styl. Systém nosných zdí nedovoluje plně otevřít prostor pro bydlení, při přestavbě musí architekt respektovat konstrukci a hledání vhodné proměny dispozice je mnohem obtížnější.

Návrh interiéru se začal zpracovávat v době, kdy už byly dokončeny úpravy exteriéru. Protože dosavadní postup přestavby nesplnil očekávání, investor se obrátil na Ivanu Dombkovou s přáním vypracovat projekt a realizovat nejenom interiér, ale také celkovou vnitřní přestavbu domu. Vnější podoba už se měnit nedala, mnohé úpravy navíc ovlivnily požadavky památkářů (členění a profily oken), vnitřní struktura se však zcela přizpůsobila požadavkům současného života, z původních dispozic zůstaly zachovány jen nosné zdi.

Předválečná vila umožnila vybudovat čtyři bytové jednotky. V nástupním přízemí vznikl kromě garáží a menšího bytu k pronajímání také prostor k relaxaci s vnitřním bazénem, společný pro rodiny obou majitelů, v prvním a druhém patře byly dostatečně velké plochy pro jejich vlastní byty. Další byt bylo možné vybudovat na půdě. Jediným omezením volné dispozice při jeho řešení byly dřevěné konstrukce krovu a šikminy střechy, nedovolující plně využít celou půdorysnou plochu pro bydlení. Aby se potlačil jejich účinek v prostoru na minimum, kde to bylo možné, předkládaly se před ně rovné stěny a nízké zbytky šikmin se využily jako úložné prostory nebo komory. Dřevěné konstrukce překryl sádrokarton, a půdní byt tak dostal charakter městského bytu odpovídajícího dané lokalitě.

Byty mají jasný řád, logickou kompozici vyhovující běžné rodině a promyšlené průhledy od vstupu až po výhledy z oken. Barvy a materiály byly záměrně voleny nenásilným způsobem, aby se byty opticky nedělily na jednotlivé místnosti a jeden prostor zvolna přecházel do druhého. Pevně jsou přitom dány nejenom stavební prvky (podlahy, stěny, okna), ale i koupelny, úložné skříně v předsíni, kuchyňská sestava nebo na půdě vestavěná galerie nad obývacím pokojem, skleněným zábradlím jakoby ani neoddělená od spodního patra.

U materiálů (nerezová ocel, technický hliník, Pandomo na stěnách a podlahách koupelen) byl důraz kladen na trvale funkční kvalitu, v případě prostoru pro relaxaci mají materiály a barvy navíc navodit podobné uklidňující pocity jako dovolená někde na jihu: příjemný povrch přírodního dřeva na podlaze, na stěnách marocký štuk v barvě cihelného zdiva, jasně modrý bazén, který dá vodě správnou barvu.

-věk
Foto Jaroslav Hejzlar

Z rozhovoru s Ivanou Dombkovou

Jak vnímáš hranici mezi architekturou a designem?
Slovem design dnes většinou myslíme jenom styl nábytku, ale v původním, obecném smyslu znamená vnější vzhled, tvar spojený s funkcí, a je jedno, jestli jde o dům, nebo židli. Design je výsledkem potřebné funkce ve všech souvislostech stejně jako vnější podoba domu.

Co tedy představuje značka Design by Donlić?
Nikdy jsme se nesnažili dělat „prvoplánový design“, nábytek navrhujeme v rámci řešení prostoru, je to hledání konceptu v daných souvislostech. Ještě více než o novinky v současném designu se zajímám o nové konstrukce a technologie, protože mi někdy pomohou vyřešit aktuální problém, ať už se jedná o zateplení atypické konstrukce, nebo třeba jak otevřít skříň novým, zcela jiným způsobem, a tím zjednodušit vztahy v místnosti.

Realizace Donlić lidé většinou chápou jako nadstandardní interiéry s osobitým designem.
Klienti si nás vybírají podle předchozích realizací a určitě se o moderní design zajímají, ale je dobré rozlišovat věci kvalitní, nadčasové a moderní, a naproti tomu módní. Okázalost je pitomost a má jepičí život. Design je určitě důležitý, ale musí být takový i po padesáti letech. Záleží především na dobře vyřešeném prostoru, který správně a logicky plní všechny funkce.

Která fáze projektu tě nejvíc baví?
Nejvíc prožívám stádium, kdy už mám za sebou první rozhovory a zadání klienta, prověřené všechny možnosti prostoru. Zůstanu najednou s problémem úplně sama. Cítím, že řešení je na dosah, jako by stačilo jenom poodhrnout roušku. Tohle dobrodružné objevování mě na architektuře baví nejvíc.

-věk

ZDROJ: Bydlení IQ

DO GALERIE PROJEKTU
 

Soubory: